Maringotkový deník

Jak jsem se seznámili

Moje touha po životě v maringotce se zrodila už kdesi dávno, a jak už to se sny bývá, některé se vyplní. Na maringotku jsem narazil náhodou při cestě pohraničím. Stála v malé vesničce vedle chátrajícího mlýna. Projel jsem vesnicí, ale záhy jsem zastavil.  Nedalo mi to, vrátil jsem se, a podnikl malý dobrodružný výlet. Bylo zřejmé, že ji nikdo nevyužívá a začíná chátrat stejně jako dům, u kterého stála. Vzpomínka na kopřivami zarůstající maringotku mi zůstala v paměti, často jsem o ní přemýšlel a za nějaký čas se mi podařilo vypátrat majitele a odkoupit ji.

Zábava začala. Od pana majitele jsem získal chybějící kolo, a vydal se naplánovat přepravu. Ač kola byla všechna, pohnout s maringotkou nebylo jen tak. Zprvu se zdálo, že spadla z vesmíru, protože k ní nevedla žádná cesta. Ale po chvíli pátrání, kácení a kopání se nějaká možnost úniku přece jen objevila. Teď ještě traktoristu s trochou kuráže a jede se domů! Nakonec to nebyl žádný problém, jen bylo nutné maringotku vytáhnout pozadu na řetězu a oj použít jako kormidlo. Na louce jsme ji přepřáhli, a mohla vyrazit k novému domovu.

Staré poklady a nové plány

Hned jak se maringotka trochu rozkoukala na dvoře, začal jsem s vyklízením. Původně sloužila zednické firmě, po nichž mi zde zůstalo dědictví v podobě novodurových trubek, šroubků, plastových kyblíků, hadic a dalšího náčiní. Doufal jsem, že objevím nějaký poklad, ale našel jsem jenom kladívko a krumpáč... aspoň něco. Odstranil jsem také všechen nábytek, příčku, sololitové obložení, a nakonec i térový papír oddělující konstrukci od vnějšího pláště. 

Podivuhodné bylo, že destruktivní práci mi od první chvíle zpestřovala jepičí křídla... tisíce jepičích křídel, které poletovaly celou maringotkou a dělaly ji trochu hezčí a duhovější.

Krom křídel se na mě začaly sypat i první nedostatky - pod oknem se držela voda, a tak v těch místech shnila podlaha i nosný trám; a střecha v zadní části se prohýbala spíše dovnitř než ven. No jo... Trám jsem musel zčásti nahradit záplatou, rošt maringotky jsem doplnil o pár nových trámků a spodní vrstvu podlahových prken jsem částečně vyměnil. Poté začala padat důležitá rozhodnutí. Nelíbilo se mi prostorové rozvržení maringotky se dveřmi vzadu, a zdálo se mi uvnitř málo světla. Nový plán byl následovný: na pravé straně dvě malá okna, na levé straně jedno velké a prosklené dveře, vzadu jedno okno místo dveří a na závěr... dopředu okno velké a kulaté. Ještě že byla zima a neměl jsem mnoho jiné práce :D.

Více světla, více dřeva

Postupně tedy pod mýma rukama vznikla nová okna... teda kromě dvojskel, která jsem nechal udělat na míru u sklenáře. Vnější plášť maringotky jsem chtěl zachovat, ale ukázalo se, že bude potřeba část palubek vyměnit. Chtěl jsem je navíc oddělit od konstrukce difuzně otevřenou folií, což tedy v reálu znamenalo všechny palubky odšroubovat, a zahrát si s nimi něco mezi pexesem a skládáním puzzlí. Na čela pláště jsem použil (skoro) nové palubky, a ze zbytků doplnil co chybělo na bocích. Občas se objevila nějaká skrytá vada, pohnilé trámky či rohy maringotky, ale nic, co by se nedalo zachránit.

Drobným oříškem bylo ukotvení rámu kulatého okna, bylo potřeba maringotku pořádně zpevnit, což se podařilo díky železnému plátu ze starého loukoťového kola. Ten totiž dokonale seděl na obvod okna, a tak jsem z něj vyrobil oporu. Bylo už na čase něco udělat taky s podlahou. Na podlaze bylo několik vrstev barvy s jakousi asfaltovou parádou nakonec, něco se mi podařilo oškrábat, zbytek musela vzít bruska. Kotouče zalepené od asfaltu jen lítaly, ale nakonec se objevila krásná dřevěná podlaha.

Jako ve vlněných ponožkách

Chtělo by to trochu vylepšit fasádu, tak jsme se pustili do broušení. Musím říct, že na tom nese největší podíl moje milá, přišla v krtečkovských lacláčích, vzala si brusku, brýle a obrousila skoro celou maringotku. Já jsem zasadil okna, a začali jsme natírat. Dlouho jsem studoval, jaký nátěr bude pro maringotku nejlepší. Nakonec jsem se rozhodl pro olejovou lazuru, vyživuje dřevo a nevytváří vrstvu, přes kterou by dřevo nemohlo dýchat. Na boky jsme použili čistou lazuru a na čela pigmentovanou, aby se barva starých a nových palubek trochu scelila. Potom nastal čas izolování. Byla to asi nejpříjemnější práce z celé rekonstrukce... ovčí vlna je jemná, že má člověk chuť se v ní válet, nikde nekouše, samá radost.

Vlnu jsem si jako izolační materiál nevybral náhodou, má schopnost přijímat a vydávat vlhkost, aniž by se snižovaly její izolační vlastnosti. Posledním zbývajícím konstrukčním problémem byla propadlá střecha. Nechal jsem si vypálit kovové pláty podle tvaru stropních žeber s tím, že střechu trochu napružím a prošroubuji. Omyl! Ocel se prohnula jako z gumy. Nevšiml jsem si, že celá maringotka má tendenci roztahovat se do boku. Když jsem ji stáhl ocelovými lany, střecha se sama vydula na správnou stranu. Žádný učený z nebe nespadl.

Hoblování a zabydlování

Po izolování už stačilo přišroubovat desky, a interiér byl hotový. Tedy, ne že by to šlo tak rychle. Nechtěl jsem mít na zdech a stropě palubky, chtěl jsem pořádné desky... a tak jsem se dal do hoblování. A hobloval jsem a hobloval, někdy sám a jindy s pomocníky. Než ohoblovaná prkna doputovala do maringotky, dostala ještě falc, a hranku sraženou hoblíkem. Na závěr vše rozměřit, přiříznout, doladit... a po necelých dvou měsících bylo hotovo!

Všechna prkna i podlahu jsme ještě lehce přebrousili a napustili tvrdým olejem. To už pomalu začínal podzim a taky proces zabydlování. Vymyslet postel, kuchyň, jídelnu, zabudovat kamna a další nezbytnosti. Do zimy jsme se zabydlet nestihli a tak jsem maringotku zazimovali a nastěhovali se jinam. Hned na jaře jsem ale pokračovali, dodělalo se pár nezbytností, jako dveře, nádrž na vodu, pár polic a zaparkovali jsme ji pod velký dub.

Pod dubem

A tak jsme se zabydleli pod velký dub, oslavili kolaudaci, osázeli zahrádku a narodila se nám Františka. V marigotce trávíme tolik času, kolik jde, ale potřeba pračky a dalších vymožeností nám prozatím nedovolila nastěhovat se definitivně.